19.8. - 30.8. 2006
Do Černé Hory nás zlákala cestovní kancelář Mundo. Když jsme se
rozhodovali, kam tentokrát vyrazíme na dovolenou, Kuba přinesl leták
právě této CK. Po navštívení webových stránek byla volba jasná –
Černá Hora. Příjemná studentská cena a zajímavý program.
S nacpanými batohy a dalšími všemožnými příručními zavazadly a
foťáku (bez toho ani ránu) jsme vyrazili na Černý Most, kde měl
zájezdový autobus vyzvednout Pražáky. Bohužel nám byla přidělena
sedadla s nulovým místem na natažení nohou, tak jsme se trochu
obávali, jak to cestování zvládneme. V průběhu celého zájezdu jsme
si našli spoustu poloh a s tímto místem jsme se přeci jen
vypořádali.
Po
nekonečné cestě jsme konečně zastavili na první černohorské zastávce
– v městečku Pljevlja. K podívání zde byla mešita pašy Gazi Husejna
s nejvyšším minaretem na Balkáně. Žena vycházející z krámu a
házející odpadky do místního potoka nás dosti překvapila, později
jsme zjistili, že je to zde běžné. Voda to prý odplaví. No ještě, že
se nic podobného neděje u nás...
NP Durmitor
Ještě týž den jsme dorazili do prvního kempu v národním parku
Durmitor, kde bylo v plánu strávit tři noci. Pohoří a čistá příroda
kolem nás celé tři dny nevyváděla z úžasu. :-) Stihli jsme se ještě
podívat k nedalekému Černému jezeru.
Další den nás čekala jezera Zminja a Jablan, s tím byl spojený
samozřejmě i výstup na pohoří Crvena Greda. Bohužel jsem si před
odjezdem koupila nové pohorky a neměla kdy je rozchodit, tak to bylo
drobné utrpení. Jen jsem skučela, že na žádné hory už lézt
nechci... :-)) Kuba se také, chudák, stal soumarem – nesl batoh se
vším a mojí fotobrašničku. :-)
Další den byl poměrně náročný. Vstávalo se kolem šesté, přičemž už
v sedm celá skupina tiše oddechovala do ranní mlhy při výstupu na
první kopec. Dnes jsme měli jít k jeskyni Ledena Pecina a na
nejvyšší vrcholek Černé Hory – Bobotov Kuk. Cesta, kterou lemovaly
majestátné kamenité pohoří, některé zakryté vytrvalým sněhem, se
zdála být nekonečná. Když jsme konečně dorazily k ledové jeskyni,
bylo už kolem 00:00 hodin. Do jeskyně vedl strmý sněhem pokrytý
vstup, takže slézt ho vyžadovalo dávku opatrnosti. Dole se rozléhala
podívaná na ledové krápníky a malé potůčky. A taky tam byla pěkná
zima. :-)
Cesta pokračovala, dalším místem měl být tedy Bobotov Kuk. Na
poměrně nedalekém rozcestí se naše skupina ale rozdělila na ty,
kteří pokračují s výstupem na nejvyšší horu Černé Hory a na ty,
kteří se vrátí do kempu. Nebýt mých značně otlačených a bolavých
nohou díky novým pohorkám bychom určitě volili variantu první,
bohužel jsme tedy kvůli mně šli s druhou skupinkou zpět do kempu.
Vrátili jsme se k večeru a poslední z těch, kteří šli na Bobotov
Kuk se vraceli až v hluboké tmě.
NP Biogradska Gora
Další ráno nás čekalo balení stanu a přemístění se do jiného kempu.
Cestou jsme se ale nemohli nezastavit na mostě přes řeku Taru.
Nejhlubší kaňon Evropy. Voda nádherně průzračně čirá a jistě taky
dost studená. Dále jsme tedy pokračovali do národního parku
Biogradska Gora. Tady byly k dispozici dřevěně chatičky, takže jsme
se jednu noc královsky vyspali v posteli. Zde se skupinky lidí různě
rozdělili, více méně jsme měli volný program. Obešli jsme nádherné
průzračné jezero uprostřed vzácného reliktu původního evropského
pralesa. Vzhledem k tomu, že den byl teprve ve své půli, rozhodli
jsme se ještě pokračovat na pohoří Bjelasico Pole. Naprosto
nekonečné serpentiny (alespoň 60 zatáček, možná i více) do kopce
zvyšovaly zvědavost, co se tam na nás nahoře čeká. Po výstupu se
před námi rozprostřela krásná krajina, skoro jako plastická mapa.
Zde stály asi tři salaše. Nechyběli krávy, kozy a koně. A
hlavně...celá stráň plná borůvčí a krásných velikých borůvek. Ovšem
jakmile jsem uviděla zmiji, chuť na borůvky byla rázem pryč...
Další den jsme se měli přesunout jižněji a taky k moři. Nejprve nás
čekala prohlídka kláštera Morača, který pochází ze 13. století.
Balkánské státy jsou zeměmi, kde převládá pravoslaví, čehož tento
klášter byl důkazem.
Z malé zastávky v civilizaci jsme se opět přesunuli do černohorské
přírody – tentokrát jsme se vydali kaňonem řeky Mrtvice. Voda svou
čistotou a průzračností lákala, ale koupačka byla jen pro odvážné a
velmi otužilé. Na večer jsme dorazili do kempu u města Ulcinj, kde
jsme ještě využili času a do města jsme se šli podívat. Vzhledem
k tomu, že je toto místo leží pouhých 16 km od Albánie, je tu
spousta Albánců, kteří jsou hlučnější a vůbec ne trpěliví (auta zde
a sebe skoro troubí, i když stojí na červenou).
Druhý den jsme konečně poprvé okusili zdejší moře. Je stejně slané
jako všude. :-) Odpoledne jsme se opět vydali ještě jednou na
prohlídku města Ulcinj. Město je mírně orientálně laděno, najdete
zde památky z období turecké nadvlády, ruiny hradu na skále a
spoustu mešit.
Stari Bar, Skadarské jezero
Následující
den jsme odjížděli z kempu v Ulcinji a čekal nás další
program. Historické město Stari Bar je opuštěné město vzdálené 4 km
od nově vybudovaného Baru. Rozhodně doporučujeme jeho návštěvu nejen
pro skvělou atmosféru napůl zbořeného městečka, ale i díky letáku
v českém jazyce!! :-)
Později jsme zastavili u rozlehlého
Skadarského jezera (největší jezero na Balkáně), které je na
hranicích mezi Černou Horou a Albánií. Jedná se o jednu z největších
ptačích rezervací v Evropě... Kam se podíváte, tam je pipina. Když
jsme se nalodili na turistickou loďku, která nás měla odvést na
jeden z jezerních ostrovů, spustil se pořádný liják. Naštěstí, hned
po přistání na ostrově ustal a oblohu opět rozjasnilo sluníčko. Zde
se k obědu podávala ryby z jezera se zeleninou. Až na tisíce kostí a
kostiček to byla dobrota. :-)
Budva, Cetinje
Později už jsme opět stavěli stan, tentokrát v kempu nedaleko
turistického centra Černé Hory – u Budvy. Tam jsme si ještě týž
večer samozřejmě udělali výlet. A globalizace dorazila i sem – první
McDonald, co jsme viděli (možná jediný v celé Černé Hoře :-D). Druhý
den jsme vyzkoušeli místní pláže, ovšem, pokud jste nepatřili do
některého z tamějších hotelů, museli jste se spokojit s pláží „pro
všechny“. Ta ovšem dosti praskala ve švech. Asi po hodině jsme to
vzdali.
Dalším výletem, který nás čekal, byl do města muzejí –
Cetyně. Dříve toto město sloužilo jako hlavní město knížectví Zeta
v nedostupných horách. Nachází se zde palác Biljarda, Bogorodičin
monastýr s nejstarší tištěnou slovanskou knihou a spousta dalších
menších i větších muzeí. Co bylo největším překvapením, tak tím byl
bezesporu český mnich kosma v cetyňském kláštěře. Celou prohlídku
jsme tedy měli s českým výkladem a nebýt času, který nás tlačil, s Kosmou
si povídáme možná dodnes. :-)) Jeho vyprávění a osud byl více než
zajímavý. :-) Cestou zpět jsme měli ještě možnost vyfotografovat si
(v tom nejblbějším možném světle) poloostrůveček pro zbohatlíky –
Sv. Stefan.
Boka Kotorská, Dubrovník a zpět do Čech
Jedním z posledních míst, které nás v Černé Hoře čekalo byl záliv
Boka Kotorská – jediný fjord na Jadranu. V krásném městečku Kotor
jsme se vydali na 5 km dlouhé středověké hradby vysoko ve skalách
(porušila jsem svůj slib zákazu další jakékoliv vysokohorské
turistiky :-D). Odtud byl ale na město a záliv nezapomenutelný
výhled. Dole, v historické části bylo kromě pěkných památek asi
tisíce koček. A úplně posledním zastávkovým místem bylo město Herceg
Novi.
Ještě ten večer jsme už stavěli stany v kempu v Chorvatsku. Další
den byl naplánován odjezd, ale kvůli povinné 8hodinové pauze řidičů
autobusu jsme ještě strávili den v Dubrovníku. Již mírně unavení,
bez možnosti skoro čehokoliv jsme utratili poslední peníze za pizzu
k obědu a zbytek volného času u pobřeží sledovali obrovské vlny
narážející do skal. :-)
