Den desátý

Trajektem na Zanzibar

středa, 18.1.2012

Protože jsme všichni chtěli stihnout trajekt na Zanzibar, museli jsme absolvovat nejhorší ranní vstávání našeho zájezdu. Původně nás měl autobus určený jen pro naší výpravu vyzvednout v pět hodin ráno (s tím, abychom byli všichni včas určitě připraveni, protože autobusák tu bude už ve třičtvrtě na pět), cesta se měla obejít bez zbytečných zdržování a dokonce slíbili, že nás dovezou až k trajektu, abychom nemuseli shánět další mikrobus a ušetřit tak čas přendaváním zavazadel. Za těch pár dní, co už jsme tady jsme trochu poznali místní „co se řekne, to platí“, a že je všechno „hakuna matata“ (tedy pohodička, žádný problém), tak nás ani nemohlo překvapit, že z autobusu pro nás udělali linkový autobus, občas přibrzdil pouličním prodavačům a ještě se zdálo, že k trajektu nás nedoveze. Samozřejmě nám hodně šlo o čas, takže když nás autobusák někde na nějakém pseudoparkovišti nechal vystupoupit, pět minut čekat, než se rozhodne, že nás teda k trajektu přiblíží a na hodinkách už tikal čas 15:45 (čas odjezdu trajektu 16:00), byli jsme lehce nervozní, jestli to máme vůbec šanci stihnout. Naštěstí, Petr nasadil vlastní život, aby trajekt případně zdržel, my jej stihli a už jsme se mohli jen na lodi houpat na vlnách vstříc orientálnímu Zanzibaru.  Plavba trvala skoro dvě a půl hodiny a hned po přistání jsme byli zpruzeni, že musíme opět vyplňovat vstupní kartičku do země (kterou jsme samozřejmě vyplňovali po příletu do Dar es Salaam a vízum nutné pro vstup do země samozřejmě v pasech máme). Zanzibar si zřejmě potřebuje dokazovat, že je stále něco víc, než jen součást Tanzanie.

Po ubytování v hostelu St.Monica´s Guest House situované hned vedle majestátné anglikánské katedrály na místě tehdejšího překladiště otroků, jsme hromadně vyrazili do Stone Town na místo jménem Forodhani Gardens. Po setmění zde ožívá tržiště s rozličnými pochoutkami. I my jsme ochutnali rybí špízy, místní ciabattu, kukuřici nebo tzv. zanzibarskou pizzu. Ochutnali jsme sladkou verzi (nutela+mango), chuť by se dala přirovnat k palačince. Bohužel již bylo poměrně pozdě a turistů zde již bylo pomálu, takže o to víc jsme se mohli „těšit“ z obtěžování místních, kteří se na nás lepili jak mouchy na lep.

Mt. Kilimandžáro