Den pátý

Návštěva masajské vesnice a migrace pakoňů
pátek 13.1.2012

První polovina našeho dnešního programu patřila návštěvě jedné z masajských vesnic. Ráno jsme opustili kemp nad kráterem v parku Ngorongoro a pomalu se vydali na cestu. V ranním slunci se nabízely nádherné pohledy na okolní krajinu a její pohoří, pláně plné dobytka, ale i zeber nebo antilop. Najednou se nad obzorem vynořily štíhlé krky asi pěti žiraf a pomalým a tichým krokem prošli nedaleko nás. Krásné ranní měkké světlo nabízelo ideální podmínky pro jejich fotografování.

Masajská vesnice, kterou jsme navštívili je možná již více přizpůsobená turistům (počet turistů, kteří omdlí z neuvěřitelného autentického smradu pramenící ze soužití s dobytkem, se zde dostal na počet nula… :) a většina z místních se dokáže naprosto plynně domluvit anglickým jazykem), ale i přesto byla její návštěva více než zajímavá. Na začátek nám skupinka mužů a později i žen zatancovala jejich tradiční tance na svůj vlastní zpěv. Dokonce se naskytla i příležitost se do hopsání přidat a na vlastní kůži si tento masajský tanec vyzkoušet, čehož se bez ostychů chopil Dan a o zábavu bylo okamžitě postaráno. :)) Mezi skákající ženy si troufly naše „spoludžípovnice“ Martina a Lenka. Později se jeden z masajů vždy věnoval „své“ dvojici z naší skupiny a provedli nás po vesnici, ukázal nám primitivní způsob bydlení, dokonce jsme mohli i do jedné ze zdejších chýši zavítat. Neuvěřitelné, absolutně žádný komfort, skutečně polní podmínky. Oni jsou ale na tento způsob života jednoduše zvyklí a zřejmě jsou i spokojení. Dále nám náš masajský průvodce vyprávěl o tom, jakou mají ve své skupině hierarchii, jak to chodí na lovu, co musí dělat ženy, každodenní žití v této krajině, o místní lékařské péči a podobně. Pak nás zavedl do zdejší školy. Jestli je opravdu funkční je otázkou, ale snad se v ní děti opravdu učí. Pak jsme si u jeho „stánku“ koupili jeden výrobek z korálků a z akáciového dřeva vyřezávaného slona za, na zdejší poměry, nekřesťanské peníze (ale řekli jsme si, že tuto kulturu chceme podpořit). 

Masajové jsou jedním z mnoha kmenů žijících v Tanzánii. Avšak právě oni stále ctí tradiční způsob života. Jejich nezaměnitelný vzhled (oblečeni jsou v červené látce, v ruce nosí kopí, válečníci mají zdobné účesy) jen potvrzuje, že i v dnešní, pro nás moderní době, existují lidé, kteří dokážou žít bez elektřiny, materiálních požadavků a vysokých nároků. Historie masajské kultury je bohužel nejasná. Některé zdroje tvrdí, že Masajové  jsou jedním ze ztracených izraelských kmenů, jiné informace o původu nás vedou do severní Afriky. Pravděpodobně někdy mezi čtrnáctým a šestnáctým stoletím se skupina přesunula i se svým dobytkem kolem jezera Turkana do Keni a rychle se rozšířili dále na jih (severní Tanzánie). V sedmnáctém století mohli Masajové obývat území v Keni a Tanzanii okolo dvě stě tisíc kilometrů čtverečních. Po příchodu Evropané se toto číslo zmenšilo na jednu čtvrtinu. Masajové jsou kočovní pastevci, neustále se stěhují z místa na místo a hledají vodu a pastviny. Na své kultuře úzkostlivě lpí a všem pokusům o zásahy do jejich způsobu života tvrdohlavě odolávají. "Masaj bez kultury je jako zebra bez pruhů," řekl kdysi jeden zvážených masajských starších a svými slovy přesně vyjádřil, jak mnoho si jeho lid své kultury cení. Tanzanští masajové - video

Jakmile všichni dokončili „poznávací“ tour v masajské vesnici, mohli jsme pokračovat dalším bodem programu, což byla Olduvajské rokle. Právě zde se našly pozůstatky Australopitheca boisei (tzv. Louskáček - podle silného předkusu), jemuž svůj život zasvětili manželé Louis a Mary Leakeyovi. Přímo skrz rokli naše cesta dále směřovala k jednomu ze zajímavých přírodních úkazů, a to Shifting Sands, velké tmavé písečné duně, která se stále posouvá – cca 17m ročně.

Když jsme pak opustili Ngorongoro Conservation Area a projeli bránou Naabi Hill, už se před námi rozprostíraly široké pláně NP Serengeti. I zde jsme měli možnost vidět spoustu zvířat od slonů, impal, zeber, hyen, paviánů, žiraf, hrochů, rozličných druhů ptáků, ale i levharta. Našemu nepozornému oku téměr neviditelný což naštěstí neplatí pro zkušený zrak našich safari řidičů. Na stromě zvaném salámovník si dokonce hověli dva kousky – samice s mládětem. Každoročně se na tomto místě uskuteční velká migrace zvířat. Vidět z ní alespoň trochu je štěstím, protože zvířata jsou samozřejmě neustále v pohybu a není snadné si naplánovat, kdy a kde je zrovna možné je vidět. Nám se poštěstilo zahlédnout obrovské množství běžících pakoňů, kteří si svou trasu křížili přímo přes naší cestu. Zážitek, kdy jsme neviděli ani konec, ani začátek stáda, ale jen kolem nás stále probíhali další a další kusy, se nedá ani popsat, ten se opravdu musí zažít.

Nyní se zabydlujeme v jednoduchém, ale pěkném tábořišti pěkně bez elektřiny někde v pláních Serengeti. O dávku autentičnosti přírody můžeme poděkovat vlezlým červeným mravencům, kteří se jednak postarali o večerní zábavu v podobě Dana a jeho přítelkyně Renaty, kdy čelili útokům těchto malých živočichů, ale i o rychlý úprk do stanů a strach, zda si to migrující mravenci nenamíří přímo do našich spacáků. Na cestě kolem stanů jich bylo totiž vyloženě nepočítaně.